Zámek Hořovice

Bylo nebylo…

Ale ano, skutečně bylo. Psal se rok 1690, když hořovické panství vyženil Jan František hrabě z Vrbna, nejvyšší kancléř Království českého a rytíř řádu Zlatého rouna. Tento významný muž se v Hořovicích hodlal usídlit a k tomu potřeboval dostatečně honosné a reprezentativní sídlo. Původní „starý zámek“, stojící na místě gotického hradu, ale představy o významně okázalém bydlení nenaplňoval.

V zájmu reprezentace

Jan František hrabě z Vrbna se proto rozhodl postavit sídlo hodné jeho titulů, módě vrcholného baroka, ale také hlubokému náboženskému přesvědčení jeho rodu. Vybudoval tedy o pár desítek metrů dál tzv. „nový zámek“. Přesný letopočet stavby bohužel neznáme, zato máme jeho detailní popis, tak, jak byl pořízen v rámci pozůstalostního řízení po Janu Františkovi v roce 1709. Tehdy ještě neměl zámek půdorys písmene „H“, jak jej známe dnes. Jednalo se o podlouhlou patrovou budovu (dnešní hlavní zámecké křídlo). Její součástí byla centrální velká kaple, rozlehlý sál s jídelnou, dlouhé chodby a četné pokoje. Ze svého nového sídla se Jan František hrabě z Vrbna dlouho netěšil – zemřel v roce 1705. Nicméně založil sídlo, které jeho rod obýval až do poloviny 19. století.

Pozdně barokní úpravy

Po roce 1729, kdy panství spravovala Aloisie, rozená Kinská (po druhém sňatku Chotková), vdova po Norbertu Václavovi z Vrbna a poručnice nezletilého Eugena Václava, procházel zámek velkými stavebními úpravami a dostal podobu skutečně velkolepého sídla. Ke stávajícímu zámku byla směrem do parku přistavěna dlouhá boční křídla. Takto vzniklý dvůr uzavřela prolamovaná ohrada s tzv. Herkulovou branou, jejíž pilíře zdobily sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Stavba pokračovala ještě přistavěním jihozápadního křídla směrem do města.

Impozantní výzdobu interiérů si můžeme představit při pohledu na fresku stropu v hale hlavního schodiště. Původně tu býval hlavní sál a freska je pravděpodobně dílem Jana Ferdinanda Schorra. Je-li tomu skutečně tak, pak patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co Schorr vytvořil. Okázalost a komfort, takové byly hlavní rysy nového sídla.

Generace empíru

Až Rudolf z Vrbna, vzdělaný a pokrokově smýšlející muž, nechal počátkem 19. století provést velké interiérové úpravy, z nichž nejvýznamnější bylo bezpochyby vytvoření velké schodišťové haly na místě původního hlavního sálu a zřízení nového hlavního sálu v jižní části centrálního křídla, tam, kde je dnes velká jídelna. Dlouhá jižní část křídla byla empírově upravena a celá enfilada pak sloužila k reprezentaci.

Noví majitelé

Vinou ekonomického úpadku byl Dominik hrabě z Vrbna nucen roku 1852 hořovické panství prodat. Ještě předtím však nařídil zničit rozsáhlý vrbnovský rodový archiv. Proto máme dnes tak mizivé informace o počátcích zámku. Panství koupil Friedrich Wilhelm kurfiřt von Hessen, kníže Hanavský. Ten v letech 1853 – 1868 provedl velkou pozdně klasicistní přestavbu sídla podle projektu Gottloba Engelhardta. Hlavní křídlo zámku nechal zvýšit o další patro, barokní kapli zrušit a na jejím místě v přízemí vybudovat halový průjezd. Novou podobu získal i hlavní sál (Slavíkův), nad nímž byla vztyčena altánová věž, dnešní hlavní dominanta zámku.

Tím však stavební úpravy zdaleka neskončily. Od roku 1889 do 1896 byly postupně novobarokně upraveny některé prostory zámku, kaple v severovýchodním křídle získala novoklasicistní ráz a průčelí zámku vyzdobily novobarokní motivy.

Rod knížat Hanavských vymřel v přímé linii a zámek byl roku 1917 zestátněn. Restituční spor s československým státem poté vyhrál Jindřich hrabě von Schaumburg a spravoval zámek až do konce 2. světové války. I on modernizoval a upravoval. V této době například Slavíkův sál získal novoklasicistní podobu a také vznikla oválná knihovna.

Od poválečného rabování ke znovuzrození

V červnu 1945 byl zámek zestátněn na základě dekretu prezidenta republiky. Jistý čas zde pobývala Rudá armáda a jistě není těžké si domyslet, že po jejich odjezdu zmizela i značná část inventáře. Obyvatelé zámku se střídali a spolu s nimi ubývalo i předmětů. V roce 1974 musel být objekt uzavřen. Byl v naprosto havarijním technickém stavu.

Jeho brány se veřejnosti otevřely až v roce 1985 a postupně, tak jak pokračovala rekonstrukce objektu, byly otevírány i další expozice. Roku 2002 byl vyhlášen Národní kulturní památkou. Asanační práce pokračují dodnes a zámku se tak, hlavně díky lidem, kteří jeho kouzlu propadli, vrací někdejší nádhera.